Červen 2008

p@p@ já odjíždím na 1 týden na tábor tak tu delší dobu nebudu moc mně to mrzí !!!!!!!!!!!!

28. června 2008 v 9:13 | Lucy
ahojte zítra jedu na tábor do beskyd na čeladnou budu tam až do soboty tak se nezlobte že vás opouštím ale jak přijedu tak to vše napravím!!!!!!!!!!!!§§

můj 15 diplomek

28. června 2008 v 9:04 | Lucy |  Diplomy

můj 14 diplomek

23. června 2008 v 18:09 | Lucy

bleskowka č.18

23. června 2008 v 18:02 | Lucy |  Bleskovky
1)ahojky jak se máte ??????
2) nehceš se spřátelit???
3)chodíš na alíka??,
4) jaká je tvoje přezdívka na alíkovi???
5) co na diplom ???
6) mnějte se dobře!!!!!?!!!!!!

Omluva!!!!!!!!

23. června 2008 v 18:00 | Lucy
Sorry ale diplomy za bleskowku č.17 nebudou nevlezese mi to na blog!!!ještě se jednou omlouvám !!!!!!!!!!napište mi e-mail a já vám ho pošlu na e-mail!!!!!!!!!můj e-mail je lucy1111@seznam.cz

můj 13 diplomek

21. června 2008 v 17:04 | Lucy |  Diplomy

zmrzlinový řetězák

19. června 2008 v 19:58 | Lucy
good.. se zapojte taky..;)

zelený pozadí

19. června 2008 v 18:49 | Lucy |  Pozadí na blogy

Růžový

19. června 2008 v 18:32 | Lucy |  Pozadí na blogy

abecda králíků-K

18. června 2008 v 21:18 | Lucy |  Králíčci
Kalifornský: Kastorex:
Kříženci:
kuní:
kuní velký:

Abeceda králíků- J

18. června 2008 v 21:11 | Lucy |  Králíčci
japonský:

abeceda králíků-H

18. června 2008 v 21:09 | Lucy |  Králíčci
Havana: harmelín:
holandský: hototský bílý:

Abeceda králíků- F

18. června 2008 v 21:02 | Lucy |  Králíčci
Francouzský beran: Francouzský stříbřitý:

abeceda králíků-D

18. června 2008 v 20:58 | Lucy |  Králíčci
Deilenaar: Durynský/madagaskarový:

Abecda králíků-Č

18. června 2008 v 20:54 | Lucy |  Králíčci
Český albín: Český černopesíkatý:
Český červený: Český luštič:
Český strakáč: Činčila malá:
Činčila velká:

Abeceda králíků- B

18. června 2008 v 20:33 | Lucy |  Králíčci
Belgický obr: Belgický obr albín:
Bílopesikatý: Burgundský:
Bílopesikatý: Burgundský:

abeceda králíků- A

18. června 2008 v 20:27 | Lucy |  Králíčci
Aljaška: Anglický beran:
Anglický strakáč: Angora:

Něco o Lipicánovi

18. června 2008 v 20:12 | Lucy |  Koně
sou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.

Vysvětlení názvu:

Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.

Původ a historie:

Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.
Celkem bylo šest hlavních hřebců - zakladatelů slavných kmenů. Byli to:

PLUTO

Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.

CONVERSANO

Černý neapolitán, narozený roku 1767.

FAVORY

Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.

NEAPOLITANO

Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.

SIGLAVI

Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.

MAESTOSO

Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.
Z původních 23 rodin dosud v Piberu existuje 14. V Piberu se pro Španělskou školu koně chovají od roku 1920, jen v době 2. světové války byl chov přesunut do bezpečí, a to do Houstoně na Šumavě v Československu (tehdy zabrané Německem). O záchranu tohoto chovu se významně zasloužil plukovník Hubert Rodolfski, bývalý důstojník čs. armády, pozdější velitel hiposložek armády německé.
Lipicán

Popis a charakteristika:

Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.

Povaha:

Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.

Využití a sport:

Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.

Výcvik lipicánů:

Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi "vydržený klus", vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.
Levada
Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.

Levada

Při levadě kůň sevře zadní nohy, přikrčí je, přenese na ně váhu těla a jeho přední část zvedne do vzduchu. Přední nohy jsou pokrčeny pod tělo. Kůň působí, jako by se chtěl vzpínat, ale nohy má skrčené. V této pozici musí setrvat několik okamžiků.

Kurbeta

Je to vlastně post levady, ale v této pozici kůň několikrát skočí dopředu, aniž by se předníma nohama dotkl země.

Krupáda

Krupáda je cvikem nad zemí. Zase je výchozí postoj z levady, při odskoku dopředu přitáhne zadní nohy pod tělo.

Kapriola

Kapriola, neboli kozí skok, je nejtěžším skokem. Kůň zvedne předek, zadní nohy přidřepne těsně k zemi a pak odskočí směrem nahoru a kupředu. V okamžiku, kdy je tělo v horizontální pozici nad zemí, kůň obě zadní nohy vymrští dozadu. Zajímavé je, že při předvádění těchto cviků jezdci obvykle nemívají třmeny.

Něco o haflingovi

18. června 2008 v 20:10 | Lucy |  Koně

Úvodem...

Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Název plemene:

Haflinger

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.
Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.
Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.
V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.
Hafling

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.
Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.
Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."
Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.
Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.
Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.
Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.
Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.
K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Něco o Fríském koni

18. června 2008 v 20:09 | Lucy |  Diplomy

Úvodem...

Každý zná černobílý fríský skot, chovaný na severním pobřeží Holandska a vyvážený do světa. Fríští koně jsou známí méně, i když ve vlasti je jim věnována vroucí láska a velká pozornost. Ve skutečnosti černý frís, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá v koňské hierarchii Evropy mimořádně významné místo. Ovlivnil mimo jiné i četná britská plemena jako felleského či daleského poníka a shira.

Původ a historie:

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Fríský kůň
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Popis a charakteristika:

Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.

Využití a sport:

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.